Ti z nich, kteří se nařízení nepodřídili, byli umísťováni do kárných pracovních táborů - Romové z Čech do tábora v Letech u Písku, moravští Romové pak do Hodonína u Kunštátu.

​

V březnu 1942 bylo vydáno nařízení o preventivním potírání zločinnosti, podle kterého mohli být lidé, jejichž chování natolik vybočovalo, že se jimi společnost cítila být ohrožena, označeni za tzv. asociály a preventivně uvězněni, aniž spáchali nějaký kriminální čin. Záminkou pro zatčení mohl být pouhý fakt, že byli přistiženi mimo své úředně uznané bydliště. Mezi asociály byli zařazováni také Romové.

​

V létě 1942 vydala protektorátní policie výnos o potírání cikánského zlořádu, tedy opatření zaměřené již výhradně na Romy. Byl proveden soupis všech Romů a rovněž romských míšenců. Nebral se při tom ohled na způsob života, zda dotyční kočují nebo žijí usedle, nakolik jsou začleněni do většinové společnosti. Rozhodující byl etnický původ. Napočteno bylo zhruba šest a půl tisíce Romů a romských míšenců. Na základě tohoto nařízení byly tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu změněny na tábory sběrné.

​

Tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu se změnily na tzv. cikánské tábory a začaly sloužit ke shromažďování romských rodin. V obou táborech byla překročena ubytovací kapacita a nebyly tam řádné hygienické podmínky. Rodiny byly rozděleny. Všichni museli pracovat v kamenolomech, lesech nebo na stavbě silnic. V táboře propukla epidemie břišního a skvrnitého tyfu.  V období mezi dubnem 1942 a únorem 1944 bylo vypraveno 14 transportů do Auschwitzu. Směrovali hlavně do tamního koncentračního a cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau.

​

Po válce se odhady počtu přeživších Romů na území dnešní ČR pohybovaly řádově mezi 600 a 1000. Krátce po válce se na území dnešní České republiky začaly za prací stěhovat rodiny Romů z dnešního Slovenska. Romy ze Slovenska lákali do českých vysídlených oblastí náboráři a tento přesun pracovní síly vítala i vláda.

​

Komunistický režim přistoupil v padesátých létech opět k cestě asimilace jako k jediné správné cestě řešení „cikánské otázky“. Veškeré znaky etnické identity Romů měly být zničeny.

​

V říjnu 1958 schválil socialistický parlament zákon o trvalém usídlení kočujících osob. Obecně se traduje, že zákon postihl hlavně olašské Romy, kteří skutečně po Československém území v té době ještě kočovali.

​

Pod vlivem silných asimilačních tlaků se mnozí Romové snažili svoji skutečnou identitu co nejvíce popřít, co nejvíce se přiblížit většinové společnosti a vědomě se distancovali od svého etnika. Častým nástrojem asimilace byl rozptyl obyvatel a jejich přesídlování. V žádné obci nesměl počet Romů převýšit pět procent. Zásadním předpokladem "úspěšného přesídlení" pak bylo rozptýlení rodin, které vedlo k rychlé devastaci tradiční rodinné hierarchie a následnému rozpadu velkorodin.

​

S příchodem Pražského jara v roce 1968 dochází k otevřeným projevům emancipačního hnutí mezi Romy. Vznikl celorepublikový Svaz Cikánů – Romů, jehož činnost byla zaměřená na uznání Romů za národnostní menšinu, a potažmo tak i na uznání veškerých práv k tomuto statutu vázaných. Přispěl k začátku otevřené diskuze o problémech Romů, do diskuse se zapojovali jak sami Romové, tak neromská veřejnost. V období let sedmdesátých a osmdesátých se vládní politiky snažily o společensko-kulturní integraci Cikánů. K Romům se i nadále přistupovalo jako k sociálně zaostalé skupině obyvatel, kterou je třeba co nejvíce přiblížit obrazu majority. I navzdory deklarované snaze o asimilaci a integraci byli Romové často segregováni sestěhovávaním do určitých lokalit. Mnohé romské děti byly přeřazovány na základě pochybných testů do zvláštních škol, jejichž absolventi nemohli dále studovat.

​

Po roce 1989 se situace změnila. Znovu se probudilo emancipační hnutí potlačené na začátku sedmdesátých let. Vznikla Romská občanská iniciativa a její členové se dostali i do parlamentu. 

​

S přechodem k tržní ekonomice se často nekvalifikovaní Romové znovu dostávají na okraj společnosti. Úroveň nezaměstnanosti Romů dosahuje díky jejich nedostatečnému vzdělání, ale i díky skrytému a rafinovanému rasismu až 75%, v některých lokalitách ČR 95%. Na situaci reagují mnohé romské i neromské, vládní i nevládní organizace. Jejich prioritou je často otázka vzdělání. Přestože po rozpadu ČSFR tvořili Romové na území ČR nejpočetnější etnickou minoritu, v učebnicích se o nich mluví jen občas a propast mezi Romy a majoritou tak pořád zůstává velká.